Centrum orální historie
Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Projekt se zaměřuje na fenomén základní vojenské služby v českých zemích v letech 1968-
2004. Výzkumná hypotéza vychází z předpokladu, že institut základní vojenské služby
představuje jeden z významných nástrojů, jehož prostřednictvím vládnoucí moc disciplinuje a
indoktrinuje své občany k obraně stávajícího řádu. Zkoumány proto budou především
diskursivní proměny legitimizačních a narativních strategií, které byly v této souvislosti
uplatňovány a jejich dopad na několik generací českých mužů, včetně sociokulturního významu
vojenské služby v širší perspektivě. Po teoretické stránce projekt vychází z konceptu Lynnova
kulturálního modelu vojenských dějin za využití kombinace metod tradiční militární
historiografie, historické antropologie a etnologie.

Společný projekt COH a CHP (Collegium Hieronymi Pragensis v Praze), v jehož rámci bylo realizováno 29 rozhovorů s českými občany, kteří odešli během svého života do exilu (zejména po roce 1948 a 1968) a v průběhu 90. let se rozhodli vrátit zpět do Československa respektive České republiky.

Cílem projektu by měl být pokus zmapovat v syntetizující podobě dějiny české společnosti posledních čtyřiceti let a to prostřednictvím analýzy a interpretace vzpomínek z historického pohledu klíčových sociálních skupin české (a potažmo československé) společnosti z pohledu komunistického režimu. Mělo by se tak stát jednak základním výzkumem (metodou orální historie) mentality a proměny názorů a postojů těch skupin obyvatel, jimž doposud nebyla věnována pozornost – především lidé pracující v oblasti služeb, představitelé vyššího hospodářského managementu, lidé zaměstnaní v oblasti agrárního sektoru, příslušníci tzv. silových složek státu (vojáci, bezpečnost a policie, hasiči) a dále pak re-interpretací a doplněním již získaných pramenných zdrojů realizovaných projektů: mladá generace, disent, funkcionáři KSČ, dělníci, inteligence.

Počet českých a slovenských krajanů v Argentině, převážně potomků vystěhovalců z konce 19. a první poloviny 20. stol., dosahuje podle odhadů českého zastupitelského úřadu v Buenos Aires asi 30 tisíc osob. Problematika českých krajanů v této jihoamerické zemi přesto dlouhá léta stála spíše na okraji odborného i laického zájmu. Tento nezájem měl v obou zemích vlastní historické příčiny: na české straně „macešský“ vztah komunistického režimu k emigrantům obecně, který přirozeně ovlivňoval i zájem vědecký, akademický. Třebaže po roce 1989 došlo k jisté renesanci zájmu o vystěhovalecké skupiny Čechů v Argentině a u druhé a třetí generace Čechoargentinců zase o vlast svých předků, komplexní studie k tématu, jež by pracovala i s osobními svědectvími, zde chybí. Na straně argentinské pak hraje roli zejména relativní „nedůležitost“ – viděno optikou absolutních počtů tamní emigrace – české přistěhovalecké kolonie. Přes bohatost a dostupnost materiálů (dobový tisk, výroční zprávy krajanských spolků) se badatelé v Argentině věnovali problematice jen velmi okrajově – navíc se tak téměř bez výjimky dělo z iniciativy samotných „insiderů“, tedy členů českých krajanských sdružení. Kus společné historie českých zemí a Argentiny a český kulturní odkaz v této etnicky vysoce heterogenní zemi tak pomalu odchází s posledními pamětníky.

Sbírka „Čeští krajané v Argentině“ obsahuje svědectví 37 krajanů a krajanek, kteří do Argentiny odešli před vypuknutím 2. světové války. Shromážděný materiál může významně přispět ke studiu tamní krajanské komunity, a představuje také zajímavý pramen pro odborníky z řad lingvistů, sociolingvistů (zejména bohemistů se zájmem o problematiku krajanské češtiny – rozhovory jsou až na výjimky vedeny v češtině), antropologů a dalších odborníků z oblasti společenských věd.

Sbírka je jedním z výstupů projektu České země a Argentina: migrace a kulturní spolupráce (7AMB12AR010 – MŠMT ČR, 2013–2014). Sběr rozhovorů iniciovala Vendula Hingarová, která v roce 2012 působila v Argentině jako Ministerstvem školství ČR vyslaná učitelka češtiny, a jež se zásadní měrou zasloužila o navázání kontaktu s příslušníky nejstarší generace krajanů. Ještě v roce 2012 byla zrealizována asi desítka pilotních rozhovorů; v letech 2013 a 2014 pak interview pokračovala již v rámci grantového projektu Mobility MŠMT, kdy výzkumný tým využil tuto dříve oslovenou základnu respondentů a vytvořil soubor 40 nahrávek s pamětníky žijícími primárně v Buenos Aires a v Chaku. Projekt umožnil čtyři měsíční pobyty českých badatelů a studentů. Rozhovory v letech 2012–2014 vedly: Vendula Hingarová, Hana Bortlová-Vondráková, Hana Matochová, Markéta Píšová a Markéta Režová.

Ve sbírce jsou uveřejněny rozhovory s pamětníky, kteří dali v rámci výzkumu svůj souhlas s využitím vzpomínek pro další vědecké, publikační a vzdělávací účely.

Aktualizováno v květnu 2022.

___

According to the estimates of the Czech Embassy in Buenos Aires, the number of Czechs and Slovaks in Argentina, mostly descendants of emigrants from the late 19^th and the first half of the 20^th century, is about 30,000. For many years, however, the issue of Czech expatriates in this South American country was rather on the periphery of professional interest, this situation having its own historical causes in both countries: on the Czech side, the dismissive attitude of the communist regime towards expatriates in general, which naturally influenced the scientific and academic interest. On the Argentine side, the relative „unimportance“ – seen in terms of the absolute immigration numbers – of the Czech and Slovak community in the country. Despite the existence of rich and available materials (contemporary press, annual reports of expatriate associations), researchers in Argentina have paid only marginal attention to the issue – the initiative usually came “from below” (i.e. from the expatriates themselves). A piece of the common history and of the Czech cultural legacy in this ethnically highly heterogeneous country is thus slowly passing away, as are the last living witnesses.

The collection „Czech Immigration to Argentina“ contains the testimonies of 37 expatriates who left for Argentina before the outbreak of World War II. The collected material can significantly contribute to the study of the local expatriate community. It also represents an extremely interesting source for linguists and sociolinguists – specialists of the Slavic and Bohemistic field (almost all the interviews are conducted in Czech), anthropologists and other social scientists.

The collection is one of the outputs of the project Czech Lands and Argentina: Migration and Cultural Cooperation (7AMB12AR010 – Ministry of Education of the Czech Republic, 2013-2014). The collection of interviews was initiated by Vendula Hingarová, who, in 2012, worked in Argentina as a Czech language teacher sent by the Ministry of Education of the Czech Republic. It was her who established first contacts with members of the oldest expatriate generation. In 2012, about ten pilot interviews were conducted; in 2013 and 2014, collecting interviews continued within the framework of the Mobility grant project of the Ministry of Education. The research team used and further developed the previously created network and conducted 30 more interviews with narrators living primarily in Buenos Aires and Chaco. The project enabled 4 one-month-long stays of Czech researchers and students in Argentina. The interviews were conducted by: Vendula Hingarová, Hana Bortlová-Vondráková, Hana Matochová, Markéta Píšová and Markéta Režová.

The collection contains interviews with the narrators who gave their consent to use their memories for further scientific, publishing and educational purposes.

Updated in May 2022.

V archivu Koordinačního centra Občanského fóra se nachází dokumentace ze zasedání jeho vrcholných grémií z prosince 1989 až února 1991 a interní informační bulletiny Infórum obsahující další informace a dokumenty vztahující se k politickému působení Koordinačního centra OF v době pádu komunistické diktatury a přechodu Československa k demokracii.

Jedná se o zápisy z rady KC OF, sněmů KC OF, kolegia KCOF, kruhu KC OF, politické komise KC OF a informační bulletin KC OF – Inforum. Cenné jsou tyto písemnosti především jako primární zdroj pro poznání toho, jak fungovalo, o čem rozhodovalo a jak bylo strukturováno a řízeno celorepublikové politické hnutí „sametové revoluce“. Dávají nahlédnout do problémů československé politiky v klíčovém roce politické změny (1990) a bohatě dokumentují rychlé politické štěpení ve strukturách hnutí, které jednoznačným způsobem zvítězilo ve svobodných parlamentních volbách v červnu 1990, aby se v dalším půlroce rozdělilo na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí a tím předurčilo další politický vývoj především v českých zemích.

Orientační rozsah zdigitalizovaného fondu: 19 archivních kartonů

Část materiálů (19 kartonů) je díky finanční podpoře AV ČR na provoz pracovišť (2021–2023) dostupná online v digitální podobě, a to po předchozí dohodě se správcem sbírky (dr. Jiří Suk) prostřednictvím zabezpečeného rozhraní Digitálních sbírek COH na základě vyplnění badatelského listu.

• inventář sbírky

Cílem projektu je optimalizace nastavení principů dobré praxe v oblasti projektů VaV podpořených z veřejných zdrojů na základě využití znalostí a poučení z historického kontextu aplikovaného výzkumu v ČR.

Sbírka obsahuje rozhovory s 36 členy Charty 77 pořízené v letech 1992-2006, s nimiž hovořily především Květa Jechová a někdejší doktorandka sociologie na univerzitě v Erlangen Ilona Christl. Ve své době tazatelky jako jedny z prvních pořizovaly rozhovory podle obvyklých standardů orální historie.

Náplní projektu je výzkum institucionálního a personálního vývoje, teoreticko-metodologických a epistemologických proměn a dalších důležitých aspektů (např. vztah ke státní a politické moci a ideologii) vědeckých oborů etnografie a folkloristiky vč. oborů příbuzných v českých zemích v letech 1945–1989. Výzkumná hypotéza vychází ze závěrů předchozích výzkumů z dějin vědy, podle nichž byla dynamika rozvoje vědeckých disciplín určována nejen oficiální linií hlavních výzkumných pracovišť, ale též tzv. „nikami“ české vědy (místy badatelské svobody), pracovišti a osobnostmi mimo dohled mocenského centra i hlavních ideologů vědy. Analyzován proto bude jak vývoj a dílo centrálních oborových institucí a na nich působících badatelů, tak bádání muzejní, tzv. aplikované ale též „neoficiální“ (disent, exil). Pozornost bude věnována mezinárodním vlivům na vývoj a internacionalizaci oboru. Metodicky projekt vychází z kombinace klasických přístupů k výzkumům dějin vědy (zejm. hermeneutická analýza textů, archivních fondů institucí, pozůstalostí badatelů) s metodami oral-history.

Hlavním cílem projektu bylo získat životopisná vyprávění někdejších komunistických funkcionářů a disidentů. Při koncipování tematických okruhů, které byly narátorům navrženy, jsme se snažili, aby bylo možné nejen objasnit a přiblížit slovy narátorů jejich životní dráhu a názorový vývoj, ale dotknout se i cest a způsobů fungování komunistické moci, specifikovat místa a situace, v nichž se vytvářela politická rozhodnutí, případně způsoby komunikace mezi disidenty (opozičními skupinami) různého zaměření a působícími jak v centru, tak v jednotlivých regionech. Další úhel pohledu někdejšího funkcionáře nebo disidenta se pak otevírá orientováním jeho pozornosti na oblast každodenního života, využití volného času, rodinných a přátelských svazků a individuálních zájmů a koníčků. Tazatelé se zajímali o to, jak narátoři z obou vymezených okruhů trávili svůj „všední“ (pracovní i volný) den, jak prožívali svou každodennost, jak se jejich funkce či účast v opozici promítala do jejich osobního a rodinného života, ovlivňovala jejich mimopracovní vztahy a svazky, materiální úroveň a životní styl.

…

Cílem předkládaného projektu bylo realizovat za pomoci orální historie rozhovory s příslušníky „méně viditelných“ vrstev a skupin českého obyvatelstva v období tzv. normalizace. Hlavní pozornost se soustředila na zkoumání vývoje a proměnu názorů a postojů dělnictva a inteligence k normalizačnímu režimu. V okruhu dělnických profesí byli narátoři vybírání z velkých i malých podniků různých průmyslových odvětví. Příslušníky inteligence, tj. vysokoškolsky vzdělané lidi, působící v povoláních, odpovídajících jejich vzdělání, se nalézali mezi učiteli, lékaři, vědci, umělci, pracovníky justice i někdejšími pracovníky managementu. Bylo přihlíženo také k regionálnímu k regionálnímu rozložení i generačnímu rozvrstvení těchto složek obyvatelstva. Shromáždění, archivování a následná analýza a interpretace těchto rozhovorů byla pokládána vzhledem k vyššímu věku narátorů za neodkladný úkol, pokud bychom nechtěli poznání nejnovějších dějin ochudit o jejich nenahraditelné zkušenosti. Celkem bylo v průběhu projektu realizováno 113 rozhovorů, z toho 61 z příslušníky dělnických profesí a 51 rozhovorů z příslušníky profesí inteligence. Z genderového hlediska se jedná o 59 rozhovorů s muži–narátory a 54 ženami–narátorkami.

Jedná se o 189 rozhovorů členů „Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967–1970“ s významnými českými a slovenskými představiteli roku 1968, které byly pořízeny v letech 1990–1991. Transkripty rozhovorů jsou unikátní po obsahové i formální stránce. Jedná se o původní strojopisy, z nichž nebyla nikdy pořízena kopie. Otázky kladou historici, kteří se rovněž dají označit za „osmašedesátníky“, případně se jedná o badatele neskrývaně píšící v reformě-komunistickém narativu. V důsledku toho přepisy nejsou jen faktograficky cenným příspěvkem k společensko-politickému vývoji pražského jara, ale často připomínají dialog respondenta a tazatele, který lze interpretovat také v dalších rovinách. Fond je badateli a badatelkami hojně využíván a některé inventární jednotky (Dubček, Černík) již nesou známky opotřebení.

Rozsah fondu: 6 kartónů, 189 inventárních jednotek.

• Inventář sbírky

Rozhovory jsou díky finanční podpoře AV ČR na provoz pracovišť (2021) dostupné online v digitální podobě, a to po předchozí dohodě se správcem sbírky (dr. Jiří Hoppe) prostřednictvím zabezpečeného rozhraní Digitálních sbírek COH po předchozím vyplnění badatelského listu.

Cílem předkládaného výzkumného projektu je rozšíření a prohloubení našich dosavadních poznatků o pronikání nových hudebních forem a žánrů (zejména rockové hudby) do českého prostředí, jejich zdejšímu šíření a obohacení o původní tvorbu od 60. let do roku 1989. Prioritním cílem je sledovat, jak tato hudba působila ve 2 (3) postupně dorůstajících mladých generacích a ovlivnila jejich životní styl a postoje v podmínkách totalitního režimu, který existenci této hudby ideologickými argumenty odsuzoval a mocenskými prostředky se snažil omezit. Záměrem navrhovatele je zároveň specifikovat, jak se vlastní vývoj této hudby spojoval v českém prostředí se sílícími tendencemi k nezávislému myšlení a projevům zejména u mladé generace.

Cílem projektu je analyzovat chalupářskou subkulturu, její vývoj a rozšíření v období tzv. normalizace, se zvláštním zřetelem na její vliv na každodenní život občanů v tehdejším Československu. Chalupaření je specifický fenomén, který se v Československu masově rozšířil v druhé polovině 20. století, můžeme jej charakterizovat jako všechny aktivity odehrávající se ve venkovském objektu, který původně nebyl postaven pro rekreační účely. Tato forma rekreace nebyla ovšem typická jen pro Československo, můžeme se s ní setkat také v ostatních evropských zemích. Letní sídla a víkendové chaty byly rozšířené například ve Francii, Švýcarsku, Španělsku či ve skandinávských zemích. V západní Evropě však mělo chataření a chalupaření jiné rysy než u nás. Hlavní rozdíl spočíval v jisté míře sociální exkluzivity charakteristické pro západní Evropu. V Československu si chatu nebo chalupu mohl pořídit i „průměrný“ občan a na rozhraní 70. a 80. let se dokonce jednalo o „nedostatkové zboží“.

Studenti hráli při pádu komunismu v Československu klíčovou roli. Patřili ke generaci, která neprožila Pražské jaro a nebyla zatížena zkušeností jeho porážky a následující depresí a rezignací. Její vztah k režimu, ale i disentu ovlivňoval i generační faktor. Dosavadní bádání věnovalo úloze studentů pozornost, ale nedostatečně jsou vysvětleny jejich postoje a názory. Cílem projektu je analyzovat motivy a příčiny jednání této části této generace, její mentalitu, rodinné a sociální zázemí, hodnotovou orientaci, předchozí politickou angažovanost a zkušenost. Uvedené skutečnosti budou zjišťovány prostřednictvím rozhovorů asi se sto studenty, které obsáhnou celý jejich život.

Projekt je pokračováním a rozšířením úspěšně realizovaného projektu Studenti v období pádu komunismu v Československu – životopisná interview (1999). Poprvé v historii podobných orálně historických časosběrných výzkumů můžeme vyjít z již dříve shromážděných rozhovorů. Prostřednictvím sledování změn ve výpovědích generace studentských vůdců listopadu 1989 bude možné zachytit nejen proměny subjektivního vnímání historických událostí, ale i případné širší posuny ve společenském diskursu vnímání minulosti. Výpovědi budou odrážet posuny a proměny společenských norem a paměťové politiky. Projekt přinese zásadní poznatky zaměřené na otázky proměn vzpomínání a paměťových procesů u konkrétní sledované skupiny. Konečné výstupy projektu jsou navrženy tak, aby se shodovaly s třicátým výročím „sametové revoluce“ roku 1989. Budou představovat významný příspěvek k chápání paměti tohoto klíčového data v novodobé historii České republiky a přinesou první rozsáhlou analýzu subjektivního vnímání post-socialistické éry.